Během mého studia na 42 Prague jsem byl již mnohokrát dotázán ohledně toho, co obnáší studentův běžný den. A tak, když jsem dostal možnost předat mé zkušenosti touto formou, využil jsem příležitosti a sepsal svůj zážitek z jednoho chladného lednového pondělí. Článek je určen primárně pro zájemce o studium na 42 Prague, a nebo také pro kohokoliv, koho zajímá každodenní dění na kampusu. Ještě než se do toho pustíme, jedna transparentní poznámka: kromě toho, že jsem studentem 42 Prague, pro institut také pracuji jako tvůrce obsahu.

Dneska to na kampusu vypadalo na dlouhou šichtu. Totiž — jakožto freelancer občas bývá můj časový rozvrh poněkud rozlétavý. Tohle pondělí se to ale zrovna sešlo tak, že kromě krátké pracovní záležitosti v podvečer jsem měl v plánovači prázdno. Jinými slovy jsem mohl celý den strávit nad programováním. Ještě dva roky zpátky, když jsem studoval za účelem získání diplomu ve zcela odlišném oboru, bych takovou představu zatratil jako bláznivou. Člověk se ale mění, a jelikož jsem neměl potuchu o tom, kdy se mi zase povede mít celý den volný k učení, pustil jsem se do něj s vervou.

Když se mi to povede, na kampus dorazím brzo ráno, někdy mezi šestou a sedmou ranní. Protože nebydlím v Praze, jedná se hlavně o taktiku jak se vyhnout dopravní špičce (určitě nejsem jediný, kdo bytostně nenávidí dojíždění). A protože je institut otevřený 24/7, brzký start nepředstavuje problém. Avšak, ať se snažím sebevíc, nikdy nejsem na kampusu první. Tato čest patří Peterovi, CEO 42 Prague, který mě vždycky v mé ospalosti nečekaným pozdravem trochu zaskočí. I když se pokládám za ranní ptáče, do společensky přívětivého módu přepnu obvykle teprve až několik hodin po probuzení.

Každopádně, dřívější začátek dne mi umožňuje odvést ničím nerušenou kvalitní práci, a proto pro vstřebávání nového učiva preferuji právě rána. Se sluchátky na uších a editorem VSCode v liště (ne, nepřejdu na Neovim, regulérně se ho bojím) se mi povede opravit dva problémy, které jsem v mém kódu našel předchozí den. Mezitím na kampus začnou proudit další studenti. Před polednem to většinou bývají ti, kteří 42 Prague věnují plný úvazek, nebo lidé s flexibilním rozvrhem (jako jsem já).

Mezi těmito studenty je i Andrea, moje parťačka, se kterou jsme se rozhodli pokořit první týmový projekt v kurikulu 42. Jmenuje se ‘minishell’ a domnívám se, že přítomnost slova ‘hell’, tedy v překladu pekla, není pouhá náhoda. V krátkosti se jedná o menší, limitovanější verzi bashe, kterou musíme naprogramovat v jazyku C. Pokud jste o programu bash nikdy neslyšeli, nezoufejte — já na tom byl několik měsíců zpátky podobně. Podle šeptandy mezi studenty se pravděpodobně jedná o nejnáročnější projekt z učebního plánu, a to kvůli jeho mnohovrstevnatosti a velkému počtu edge cases, tj. okrajových případů, které je potřeba ošetřit. Já mám naštěstí velkou výhodu, a to v tom, že mám v týmu Andreu. Ta je mi totiž vždycky schopna poradit s téměř jakýmkoliv problémem, na který narazím. A ve výjimečném případu, že tomu tak není (věřte, že ani naše nadměrná inteligence není všespásná), nám milerádi s projektem poradí ostatní kolegové studenti, kteří se s ním v minulosti už popasovali (nebo s ním aktuálně bojují).

Brzký start do dne také znamená brzký oběd (konečně nějaká výhoda!), a proto se, jakmile na hodinách odbije půl dvanácté, odhlašuji se z počítače a vydávám se na lov za jídlem. Obvykle si připravuji vlastní oběd s sebou, který můžu přes den ponechat v jedné ze společných ledniček v jídelně kampusu. Avšak dnes tomu tak není. Ještě do nedávna bych musel za nejbližším řádným jídlem vyrazit mimo AFI Tower (budovu, ve které se kampus 42 Prague nachází) — ne, že bych chtěl hanit bagety z automatu, ale za obědovou volbu je úplně nepovažuji. Naštěstí se v přízemí budovy nedávno otevřela restaurace/bufet, a tak máme teď kvalitní výběr na dosah prstu (kterým zmáčknete tlačítko ‘0’ ve výtahu). No a protože jsem tuto chvíli na patře zřejmě jediný dospělý, který se o sebe není schopný postarat a večer předtím si uvařit, do restaurace mířím sám.

Hlavní klientelou podniku jsou zaměstnanci firem, které sídlí v jednotlivých patrech budovy. Protože jsem dorazil brzo, mám na výběr ze všech jídel na denním menu. To se obvykle sestává z polívky a tří hlavních jídel (přičemž jedno z nich je vždy vegetariánské). Ceny se pohybují od 170 do 200 korun, takže ke studentským rozpočtům to není nejšetrnější, ale kvalitou jídla a velikostí porce jsem nikdy zklamán nebyl. Aby mozek mohl správně fungovat a vstřebávat učivo, tělo potřebuje přísun kvalitních zdrojů energie, takže z tohoto hlediska se zde nic vytknout nedá. Byť musím přiznat, že sytý oběd rovněž znamená mírnou ospalost v příštích šedesáti minutách, a tak zpátky na kampus nepospíchám.

Touto dobou mám odprogramováno asi 6 hodin čistého času, a tak schopnost mého mozku přijímat nové informace začíná prudce klesat. Určitě je možné denně věnovat ještě více času aktivnímu učení, já ale rozhodně potřebuji pauzu, abych mohl mysl alespoň částečně zrestartovat. Proto do rozvrhu píši novou aktivitu… jít si zaběhat! 42 Prague naštěstí sídlí jen několik minut od stezky, která vede až do parku Smetanka. Ten představuje skvělou destinaci pro lehký klus a díky kombinaci tras si jednoduše můžete naplánovat běh na 30 minut, nebo zamířit hlouběji do hvozdu a ztratit se tam klidně i na hodinu. Pokud fandíte spíš posilování, i to je možné provozovat díky venkovnímu workout hřišti rovněž za rohem od AFI. A volíte-li radši cyklistiku, v podzemních garážích budovy se nachází úschovna kol střežená kamerami. Ve všech případech určitě uvítáte i šatnu doplněnou o sprchy, která se je hned naproti.

Po návratu z běhu obohacujícího o dopamin se cítím svěží a připravený na poslední hodinu či dvě soustředěné práce. Tentokrát se ale nebudu věnovat školním projektům, ale práci, která mi platí nájem. Za dvacet minut mám schůzku s Davidem, vedoucím marketingu ve 42 Prague, abychom probrali tvorbu obsahu pro institut a naplánovali nové věci, které tu zatím nebudu vyzrazovat. Proto se nevracím na místo, kde obvykle sedávám, ale mířím do coworkingového prostoru. Počítače institutu jsou pochopitelně vyhrazeny pouze pro práci spojenou s projekty, a tak je na kampusu uspořádáno v oddělené místnosti několik stolů (a dokonce i několik obrazovek, ke kterým se můžete volně připojit), kam si studenti mohou sednout se svým osobním notebookem a pracovat na čemkoli, co se jim zlíbí. Zbytek hodiny tak strávím uspořádáváním myšlenek a přípravou na schůzku. Poté zamířím do jedné ze dvou konferenčních místností, které jsou studentům rovněž k dispozici prostřednictvím rezervačního systému.

Když kolem čtvrté hodiny odpolední schůzka končí, kampus začíná skutečně ožívat. Mnoho studentů přichází po tom, co skončí v práci. Učení programování se tak věnují po večerech. Obdivuji každého, kdo se pro studium na 42 Prague rozhodne při jiném závazku na plný úvazek, ať už je to zaměstnání, péče o děti, nebo v některých inspirujících případech dokonce obojí. Pokud jste potenciální student, který o takovém sladění práce a soukromého života uvažuje, myslím, že je velmi důležité si uvědomit jednu věc. Taková volba vám zanechá pramálo, nebo dokonce žádný volný čas po dobu následujících 12 až 18 měsíců (v závislosti na tom, jak rychle dokážete postupovat v učebních osnovách). Nikdo nikdy netvrdil, že přerod na programátora je snadný, ale pokud takovou možnost máte, v případě kombinace studia a práce rozhodně doporučuji pracovní úvazek snížit pouze na částečný.

Na mém dnešním seznamu úkolů už zbývá jen jeden, a to Trivia Night — tedy něco jako hospodský kvíz. A ty mám tuze rád! 42 Prague pořádá nepřeberné množství akcí. Neformální setkání s profesionály z různých oblastí IT, networkingové akce (lhal bych, kdybych řekl, že navazování nových kontaktů jsou na nich to jediné dobré, protože výběr jídla je vždycky špičkový), partnerské akce představující nové a zajímavé technologie... Kromě samotných programovacích projektů je tu určitě spousta příležitostí, jak se něco naučit. Dnešní událost každopádně není ani jednou z nich, ale ryze komunitně zaměřenou akcí, jejímž cílem je podpořit vzájemné vztahy mezi studenty. A taky se zatraceně dobře zabavit. Ideální příležitost pro mne, abych si provětral hlavu několika prazvláštními, ale zábavnými otázkami. A také příležitost zachytit pár okamžiků fotoaparátem jako report z akce na Instagram 42 Prague. Říkal jsem si, že by mohlo být trochu trapné, kdybych měl pózovat jako vítěz a zároveň se vyfotit, ale toho večera si osud nepřál, abych se s týmem na podium postavil, takže jsem své dilema nakonec řešit nemusel.

Po vyhlášení vítězů se mnoho účastníků Trivia Night rozhodlo vrátit k programování. Já jsem to byl s šestou hodinou večerní připraven to zabalit. Někteří studenti plánují návštěvu hospody, ale já už si představuji, jak počítám ovečky. A tak se vydávám do stejné studené tmy, ze které jsem se vynořil ráno, a jsem zase o krok blíž své budoucí kariéře programátora.

Pokud bys měl, čtenáři, jakékoliv dotazy související se studiem na 42 Prague, neváhej mě kontaktovat na vbartos@student.42prague.com.